EKG a polštář

Anotace: Stalo se kdysi na střední škole... napsáno r.2013, povídka ze života.

          Byla jednou jedna menší, zapadlá, okresní nemocnice.
V tom zapadlém městě byla zapadlá zdravotnická škola, jejíž studentky chodily na praktickou výuku právě do té zapadlé okresní nemocnice.
Já jsem byla jednou z nich.

          Ošetřování nemocných, nebo-li praxe, spočívalo v tom, že jsme se jako celá třída holek dopravily každé úterý a středu brzy ráno do sklepa nemocnice.
Vstávala jsem v krutých půl páté ráno. Tak dobrá, přiznávám se, občas jsem vstala až za deset pět a dojela nevyhřátým a úplně prázdným autobusem k nemocnici.
Ještě téměř spící jsem se přesunula do sklepa špitálu, kde sídlili jen nějací údržbáři, kterým se už ráno povedlo zakouřit celou chodbu.
Protože buď mám já blbý zvyk chodit všude dřív a nebo ostatní pozdě, tak jsem byla vždy v šatně jako první. Vzala jsem si velký, polámaný, červený koš a šla do prádelny, kde jsme měly připravené čisté uniformy.
Celá budova nemocnice věděla, že si žákyně nesou prádlo, protože na košíku byla přivázaná šňůra, za kterou jsme košík táhly. Zvuk táhnoucího košíku na podlaze nebyl příjemný. Byl přímo hnusný, ale přeci se nepotáhnu s třiceti uniformami v ruce, ne? Oblékly jsme se do neslušivých, modrých uniforem a rozešly se na příslušná oddělení.
Práci jsme započaly v půl sedmé.
Já a se mnou několik kolegyň a odborná učitelka jsme byly na interně.
Však to velká většina lidí zná. Leží tam spousta starých lidí, spousta po..kálených lidí a spousta proležených lidí.
Začaly jsme hygienu, která trvala snad celou věčnost. Jelikož jsem k sobě měla přidělenou spolužačku Radmilu, tak jsem si radši pacienta umyla sama.
Ona Radmila totiž byla pomalá jako šnek. (Chudák šnek, teď jsem ho urazila.)

Hygiena dopadla dobře, rozdaly jsme snídaně a já se rozhodla uklidit prádlo. Byla jsem ve skladu, kde stály skříně, ve kterých se nacházelo prádlo, infuzní roztoky, kancelářské potřeby, pomůcky na převazy a v poslední řadě tam také stál zaparkovaný defibrilátor a elektrokardiograf, známý jako EKG. Na tomto přístroji visela cedulka s nápisem PO POUŽITÍ ZAPOJTE PŘÍSTROJ ZPĚT DO SÍTĚ!! Každý kdo si pro přístroj přišel si ho ze sítě odpojil, dojel si na pokoj, natočil pacientovi EKG a pak přístroj do skladu vrátil a zapojil do sítě.
když jsem ze skladu vyšla, zastavila mě Radmila s dotazem: ,,Kde je EKG?"
,,EKG je tady ve skladu za rohem. Pozor, je zapojený v elektrice, tak si ho odpoj." Odpověděla jsem jí a odešla dělat svou práci.
Když jsem z pokoje pacientů vyšla tak vidím, jak jsou dveře od skladu otevřené, Radmila stojí mezi dveřmi a čeká na stařičkou, vetchou pacientku, která se belhá o hůlce do toho skladu.
,,Radmilo? Co jdeš dělat?" zeptala jsem se, protože se mi to zdálo nějaké podezřelé.
,,Jdu udělat paní EKG," řekla a vzala do ruky elektrody, které se dávají na kotníky.
,,Cože? EKG? Ve stoje? Děláš si prdel?" zírala jsem na ní jako na přízrak.
,,Co děláte?" nakoukla kolegyně Miluše.
,,Jdu dělat EKG," odpověděla Radmila hrdě.
,,Ve stoje? Si děláš kozy?" zeptala se Miluše.
,,A jak jinak to mám udělat?" zeptala se Radmila a to zcela vážně.
,,No, ten přístroj si odpojíš, dovezeš si ho na pokoj k posteli a pak ho vrátíš zpátky sem," řekla jsem jí a připadal si u toho, jako bych přišla z jiné planety, byla zelené a na hlavě měla tykadla.
,,Aha," zasmála se Radmila.
Já se podívala na Milušku a Miluška se podívala na mě. Milá Radmila s paní o hůlce odcházela do pokoje.
Zakroutila jsem hlavou, protočila oči, povzdechla si a doufala jsem, že to bylo jen chvilkové selhání. Z praxe jsme se přesunuly do školy na hodinu občanky, kterou jsme stejně, až na světlé výjimky, všechny prospaly.

          Druhý den bylo všechno znovu. Vstát brzy ráno, doplazit se do šatny, vzít si neslušivou uniformu a jít makat. Po hygieně následovala snídaně, krmení, pak léky a potom převazy flexil (hadiček, kanyl, zavedených v žíle kvůli infuzím).
Někteří pacienti jsou prostě čuňátka a na těchto kanylách snad i obědvají.
Byla jsem na pokoji číslo čtyři a kolegyně Radmila tam převlékala postel spolu se sanitářkou.
Zaparkovala jsem si vozík s pomůckami poblíž lůžka a dala se do ,přebalování´  kanyly. Odlepila jsem proužek náplasti, který držel hadičku, která je k flexilám připojená. Opatrně jsem si sundala i lepící čtverec, který drží už samotnou kanylu v žíle. Jenže co teď? Rukavice mi padají, protože jsou moc velké a menší nebyly. Kanyla klouže a já bych byla velmi nerada, kdyby ze žíly vyjela. Jednou rukou jsem si jí držela a tou druhou jsem se chtěla natáhnout na vozík a vzít si novou, hezkou, čistou náplast.
To by mi vyšlo, kdyby mi ho chytrá sanitářka neposunula dobrý metr od lůžka.
Nezbylo mi nic jiného než: ,,Radmilo? Můžeš mi prosím podat lepítko? Nebo přisunout celý vozík?" optala jsem se jí, protože stála možná tak dva velké nebo čtyři malé kroky od mého vozíku s pomůckami..
,,Coo? Já teď ale držím polštář," odpověděla mi Radmila svým zpomaleným způsobem.
Ta odpověď mě nabořila a reakce učitelky, která na pokoj vešla, mě už ale totálně zbourala: ,,Jé, Radmilko, ty máš ale hezky ustlanou postel," pronesla učitelka k posteli, kterou ale převlékla sanitářka. Radmila držela celou dobu jen ten polštář. Pak se učitelka otočila na mě a řekla: ,,No co děláš? Proč si dáváš ten vozejk tak daleko!? To není možný! Ty si vůbec neumíš poradit!" sjela mě jako malou.
Co myslíte? Přisunula mi ho? Ne.
,,Tak, pane K! tady si to takhle podržte," musela jsem zapojit pacienta a dílo bylo dokonáno.
Radmile jsem se od té doby snažila alespoň na praxi vyhýbat a všechny pomůcky co budu potřebovat si nyní pokládám k pacientovi do lůžka a nebo přímo na pacienta.